Janu mrtvice nečekaně postihla zhruba před 3 roky na výletě v ZOO. Zničehonic ji začala silně bolet hlava. „Když jsem byla v klidu, dala se bolest jakžtakž vydržet, jinak to ale bylo šílené. Bohužel jsem jiné příznaky neměla,“ vzpomíná Jana.
Velmi silná bolest patří mezi příznaky hemoragické cévní mozkové příhody, která tvoří jen 15 % ze všech případů mozkových mrtvic.
Maskovaná mrtvice
Kvůli bolestem hlavy se vydala nejprve na pohotovost. Tam jí píchli injekci a poslali domů se silnou migrénou. V noci se ale Janin stav zhoršil. Ani v tuto chvíli se ale ona, ani její manžel, nedomnívali, že by mohlo jít o něco tak vážného, jako je mozková mrtvice. Jana proto bolest vydržela až do rána, kdy ji manžel vzal k její praktické lékařce. Ta ji nyní pro jistotu odeslala sanitkou do nemocnice na CT. „Při převozu se mi udělalo špatně, a jakmile jsme dorazili do nemocnice, tak už si nic nepamatuju. Ani manžela, ani vyšetření,“ popisuje Jana další okamžiky. Co se s ní dělo v nemocnici ví jen od ostatních.
Typické příznaky mozkové mrtvice se u Jany projevily při CT – poklesl jí jeden ústní koutek. Lékaři se nakonec rozhodli Janu operovat. „Zjistili, že mám v mozku sraženinu, a protože se ji nedařilo rozpustit, začal mi otékat mozek. Musela jsem rychle podstoupit operaci, při které mi odebrali kus lebky. Vše bylo za pár minut hotové,“ vysvětluje Jana. Ona sama se probudila až o 14 dní později. Její rodině lékaři moc velkou naději nedávali, připravovali je na to, že Jana nebude chodit, ani mluvit.
„Po probuzení jsem vůbec nepoznala manžela, myslela jsem, že je nějaký doktor. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem, ani jak se jmenuju. Myslela jsem, že jsem možná měla autonehodu,“ vybavuje si první chvíle po probuzení Jana. Přestože se jí vzpomínky později vrátily, dodnes má potíže s krátkodobou pamětí. „Z minulosti si pamatuju všechno, ale ostatní mi musí připomenout, co jsem dělala včera,“ vysvětluje.
Dlouhá cesta k uzdravení
Po mrtvici se Jana pustila do rehabilitace. Na začátku měla nejen problémy s pamětí, ale nedokázala ani chodit nebo se sama najíst. „Skončila jsem jako ležák v plenkách. V prvním rehabilitačním centru toho se mnou moc nedělali, protože si mysleli, že už se nezlepším. Manžel mi naštěstí sehnal místo jinde a tam ke mně přistupovali jinak,“ vypráví Jana.
V dalším rehabilitačním zařízení se Jana rozchodila asi za měsíc a půl. Přijela jako vozíčkářka, pak se dostala k chodítku a nakonec k holi. „Na levou nohu občas kulhám, takže hůl mám doteď. Kromě toho mě trápí levá ruka. Na ní necítím prsty a u levého oka nevidím do strany,“ vyjmenovává přetrvávající potíže.
Ohlédnutí zpět i pohled do budoucna
Mozková mrtvice změnila Janě život, jak sama říká, o 180 stupňů. „Všechno šlo pryč. Nemůžu řídit auto, jsem náladová, nemám soukromí, protože mi musí neustále někdo pomáhat. Nemůžu si dát ani náušnice, nebo jen tak jít sama s kamarádkou ven,“ shrnuje Jana. S domácností i dítětem jí nyní pomáhá její maminka, která zastává roli asistentky.
Jana svůj boj ale nevzdává. Přestože už je zpátky doma, s rehabilitací pokračuje každý den. „Třeba úklid prachu, nebo schovat skleničky, to je to nejlepší na procvičení jemné motoriky,“ uzavírá své vyprávění Jana. Aktuálně se její zdravotní stav zhoršil, do postižené ruky jí píchají botox a užívá lékařskou marihuanu.
Jani, děkujeme za sdílení Vašeho příběhu!
